Jana Bébarová: Tak trochu jiný pianista

Čtvrtý celovečerní film Jacquese Audiarda Tlukot mého srdce se zastavil, byl v době svého vzniku režisérovým nejúspěšnějším počinem – dokud jej o čtyři roky později v počtu ocenění nepřekonal jeho zatím poslední snímek Prorok. Nejen v domovské Francii, kde kromě jiného získal osm Césarů, sklízel Tlukot mého srdce se zastavil ovace. Na 55. Berlinale, kde byl premiérově uváděn v soutěžní sekci, získal Stříbrného medvěda za nejlepší filmovou hudbu pro Alexandra Desplata a Britskou akademií filmového a televizního umění byl oceněn coby nejlepší neanglicky mluvený snímek roku.

Na tomto Audiardově filmu je mimo jiné pozoruhodná skutečnost, že vznikl jako přiznaný remake v té době osmadvacet let starého debutu amerického režiséra a scenáristy Jamese Tobacka Prsty. S myšlenkou, zda by Jacques Audiard neměl zájem o natočení nějakého remaku, původně přišel jeho producent Pascal Caucheteux.[1] Nad tím, že to budou právě Prsty, režisér příliš dlouhou nerozmýšlel. Jak Audiard přiznal, Tobackův snímek mu na mysl okamžitě přišel proto, že na něj v době jeho uvedení velmi silně zapůsobil. Jedním z argumentů pro vznik nové verze jím oblíbeného filmu byl dle jeho vlastních slov také fakt, že se k němu dnes není snadné dostat, protože se příliš nepromítá.[2]

Při psaní scénáře k Tlukot mého srdce se zastavil Audiard opět navázal spolupráci s Toninem Benacquistou, s nímž před čtyřmi lety napsal Čti mi ze rtů. Přestože  vycházeli z původního Tobackova scénáře, jejich stěžejním záměrem nebylo natočit co nejvěrnější remake, a tak několik zásadních motivů a prvků pozměnili, další upozadili či na úkor jiných upřednostnili. V konečném důsledku se tedy Tlukot mého srdce se zastavil od původního snímku v některých ohledech značně odlišuje, zejména co se týče charakterového vykreslení hlavního hrdiny a zřetelné modifikace (především) ženských postav. Patrné odlišnosti můžeme rovněž spatřovat i ve finálním vyznění a celkové atmosféře filmu.

Tobackovy Prsty (potažmo Audiardův Tlukot mého srdce se zastavil) jsou příběhem dospělého, leč vnitřně nevyzrálého a nevyrovnaného muže rozpolceného mezi odvěkými protivníky – touhou a povinností. Navenek drsný a neurvalý, uvnitř citlivý a zranitelný. Takový je třicátník Jimmy Angelelli přezdívaný „Fingers“ (Harvey Keitel), syn nepříliš respektovaného italského mafiána a kdysi úspěšné a nadané, nyní psychicky labilní židovské koncertní pianistky. Bouřlivý životní styl a  absence jakýchkoliv životních jistot jej přirozeně pomalu, ale jistě vedou do záhuby. I přes svůj věk totiž Jimmy stále netuší, kterou cestou se v životě vydat – zda jít ve stopách otcových nekalých praktik nebo v uměleckých šlépějích matky. Vřelý cit a úcta jej totiž pojí k oběma rodičům, a tak snaha vyhovět jim a naplnit jejich očekávání stejnou měrou Jimmyho postupně dohání k sebedestrukci. Když právě neplní otcovy ne právě skromné žádosti týkající se vymáhání dluhů (samozřejmě za použití hrubého násilí), do úmoru nacvičuje Bachovu Toccatu na blížící se konkurs pořádaný matčiným bývalým manažerem, panem Foxem. Maximálně procítěná a soustředěná hra na klavír přesně vystihuje jeho citlivou povahu, přičemž jeho vášeň k (nejen vážné) hudbě rovněž koresponduje s vášní sexuální, která se taktéž nevyhnutelně podílí na jeho závěrečné zkáze. V promiskuitním Jimmym ztělesňuje James Toback svůdníka, jehož lichotkám málokterá žena odolá, a kterému slastné pohledy věnují i jím okouzlení gayové.

Právě ve výrazném upozadění erotického náboje a hrdinovy promiskuity se Audiardova verze značně odchyluje od originálu. Režisérovo vymezení se vůči původnímu snímku spočívá i v typově naprosto odlišném obsazení ústředního protagonisty. Francouzský herec Romain Duris, který v  Tlukot mého srdce se zastavil ztvárnil osmadvacetiletého bezcharakterního podvodníka na trhu s nemovitosmi Thomase Seyra, stojí se svým drsným, neotesaným zjevem v přímé opozici k sex-appealem oplývajícímu věčnému svůdníkovi Harveymu Keitelovi. Tobackovy explicitní sexuální scény Audiard s Benacquistou upozaďují a hrdinovu sexuální nevázanost rozmělňují v pouhé letmé náznaky. Příkladem budiž krátký záběr v úvodu filmu, v němž spatřujeme Durisova Thomase, jak uprostřed noci vystupuje z taxíku v doprovodu rozjařené dívky, patrně prostitutky. Podobně původní scénu z Tobackova filmu, v níž se Jimmymu dík kouzlu jeho osobnosti podaří během chvíle v dámské šatně svést milenku mafiánského bosse, kterému se tímto chce pomstít, francouzští tvůrci zcela oprošťují od explicitního sexuálního aktu. Proti značně procítěnému výkonu Harveyho Keitela, především ve scénách s klavírními výstupy, staví Audiard Durisovu netečnou tvář, v jejímž strnulém výrazu lze často jen těžko hledat sebepatrnější náznak jakékoli emoce.

Upozadění výše zmiňovaného erotického aspektu nabídlo scenáristům možnost koncentrace na komplexnější rozvinutí noirových prvků a motivů, které jsou pro tvorbu Jacquese Audiarda obecně příznačné. Osudovost, která je pro atmosféru filmu noir tolik stěžejní, je z jejich pojetí Tobackova příběhu velmi patrná. Thomas se jakožto typický noirový protagonista marně touží vymanit z nelítostného prostředí, ve kterém se pohybuje dík otcovým lichvářským pletichám a nečestným machinacím v rámci svého povolání. Fatalismus rovněž hraje podstatnou roli v jeho opětovném propadnutí klasické hudbě a touze veřejně vystupovat. Přičiněním osudu se po letech nečekaně potkává s panem Foxem, zmiňovaným manažerem jeho (v Audiardově verzi zemřelé) matky, který v něm znovu probouzí zájem o hru na piano a vnukne mu myšlenku na razantní změnu v životním směřování. Thomas díky tomuto impulsu zatouží věnovat se profesionálně hudbě, která pro něj představuje jediný způsob relaxace, a to i přesto, že se mnozí naivitě jeho představ kvůli jeho poměrně vysokému věku vysmívají.

Na rozdíl od Jamese Tobacka, který se, jak už bylo řečeno, přednostně koncentruje na Jimmyho sexuální excesy, otevírají Audiard s Benacquistou prostor přidané postavě Thomasovy klavírní učitelky, čínské virtuózní pianistce Miao Lin (Linh Dan Pham), k níž si Thomas i přes zřetelnou jazykovou bariéru (ani jeden neovládá rodný jazyk toho druhého) vytváří jisté pouto. Motiv souznění navzdory vzájemnému neporozumění ostatně Jacques Audiard s Toninem Benacquistou rozvinuli již v předchozím snímku Čti mi ze rtů. V postavě Miao Lin, která pro neurvalého Thomase představuje jakousi spásu a skýtá mu možnost úniku z bezútěšného světa, se rovněž promítá vzpomínaná „noirovost“. Talentovaná čínská klavíristka, která trpělivě snáší Thomasovy výbuchy vzteku a dokáže krotit jeho vznětlivé, agresivní pudy, je prototypem ženy-pečovatelky, zachránkyně, jež noirovému zatracenci nabízí útočiště před nelítostným okolím. Křehkost a nezkaženost, která z Miao Lin vyzařuje, připomíná andělské postavy ztvárňované hollywoodskou kráskou Veronicou Lake. Dvojice Thomas–Miao Lin konkrétně upomíná na nejslavnější postavy ustálené herecké dvojice Veronicy Lake a Alana Ladda, Ellen Graham a Phillipa Ravena z adaptace proslulého románu Grahama Greena Revolver na prodej v režii Franka Tuttla.

Na vyobrazení vztahu Thomase a Miao Lin lze rovněž demonstrovat Audiardovu tendenci k nedořečenosti a precizní práci s náznakem. V jím vyprávěném příběhu totiž absentuje zlomový okamžik, ve kterém se vztah těchto hrdinů vyvine v pracovní (Thomas se stává manažerem Miao Lin) a dost možná i partnerský, jak je naznačeno v epilogu filmu. Nedořečený je rovněž Thomasův vztah ke kolegově manželce Aline (Aure Atika), s níž jistou dobu udržoval milostný poměr. Nevyjasněné odpovědi na řadu nastíněných otázek tak dávají prostor divákově imaginaci a nutí jej k aktivnímu zapojení. Audiard diváka přímo vybízí k čtení mezi řádky a nechává jen a pouze na něm, jak si interpretuje závěr filmu. Zda věří v šťastné konce a tedy i v Thomasovu nápravu, nebo je přesvědčen, že svému osudu nemůže nikdy uniknout. Zatímco ze závěrečného pohledu Tobackova hrdiny přímo do kamery poté, co zrazen a opuštěn všemi (v konkursu fatálně selže, otec je zavražděn, matka jej zavrhne, Carol (Tisa Farrow) ho definitivně odmítne a on se dopustí brutální vraždy) definitivně zešílí, Audiard s Benacquistou dávají svému Thomasovi naději a nechávají ho ve finální scéně jeho rvačky s mafiánem Minskovem (Anton Yakovlev) rozhodnout vraha svého otce nezabít. Přestože ani Tobackův snímek nemůžeme jednoduše označit za doslovný a přímočarý, díky výše nastíněným aspektům je jasné, že Audiardova verze je mnohem otevřenější vůči divákově fantazii.

 

Poznámky:

 

CITOVANÉ FILMY

Čti mi ze rtů (Sur mes lèvres, r. Jacques Audiard, 2001); Prorok (Un prophète, r. J. Audiard, 2009); Prsty (Fingers, r. James Toback, 1978); Revolver na prodej (This Gun For Hire, r. Frank Tuttle, 1942); Tlukot mého srdce se zastavil (De battre mon coeur s’est arrêté, r. J. Audiard, 2005)

 

Jana Bébarová (1986)

Vystudovala obor Teorie a dějiny dramatických umění na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2007 působí v redakci filmového časopisu 25fps, kde je garantkou sekce Světový film. Zajímá se o klasický Hollywood (především film noir), íránskou kinematografii a hudební filmy. Podílela se na dramaturgii a programové skladbě posledních ročníků Seminářů archivního a britského filmu v Uherském Hradišti a na Letní filmové škole pracovala v redakci Filmových listů.

 

Späť na Filmy Jacquesa Audiarda – texty